Kungsleden: Abisko – Kvikkjokk
Je 26. 8. 2021, v Čechách je léto ještě v plném proudu a já se během pár hodin přesunu do jiného ročního období. Ve Švédsku se vše už dávno barví do podzimních barev a lze očekávat i sníh. Po dlouhém rozhodování jsem se nakonec rozhodla začít na severu ve vesničce Abisko, kde oficiálně Kungsleden, dlouhý 420 kilometrů, začíná. K večeru jsem dorazila na pražské letiště a zde se začalo odehrávat mé malé sólo dobrodružství za polárním kruhem.
0. den (26.8.)
Přílet
Dorazila jsem na letiště s dostatečným předstihem. Jako vždy jsem před odletem měla cestovní horečku, která se u mě vyznačuje především strachem, že mi uletí letadlo. Proto musím, jako už tolikrát, čekat až mi vůbec otevřou check-in na odbavení zavazadla. Pro vstup do Švédska bylo tehdy povinné buď očkování nebo PCR test, což si na přepážce důkladně zkontrolovali. Pak už můj batoh putoval po běžícím pásu a já doufala, že se spolu opět shledáme ve stejnou dobu na stejném letišti.
Vlak
Bez sebemenšího zpoždění jsme ve 21:40 přistáli na letišti ve Stockholmu – Arlanda a já se i s batohem přesunula na vlak, který se nacházel přímo pod letištěm. Čekala mě dlouhá cesta skoro přes celé Švédsko. Naštěstí pouze s jedním přestupem. Podařilo se mi trochu se i prospat, což navzdory nepohodlným sedačkám považuji za úspěch.
1. den (27.8.)
(Ne)odeslaný balík
Ve městě Boden jsem v dopoledních hodinách přestoupila na vlak, který mě dovezl až do Abiska Östra. Toto městečko bylo od začátku trailu vzdálené ještě přes 2,5 kilometru. Plán byl takový, že si odtud pošlu balík s jídlem do Kvikkjokku. Měla zde být pobočka přepravní společnosti Bussgods. Tu jsem sice našla, ale rozhodně nevypadala, jak jsem si ji představovala. Jednalo se pouze o jakousi halu, ve které nikdo nebyl. Po složitém spojování se mi podařilo dovolat na někoho, kdo s tím měl asi co dočinění. Bylo mi řečeno, že je balík možné poslat, ale pouze s vytištěnou etiketou, kterou jsem bohužel neměla. Široko daleko nebyla jediná tiskárna, takže balík poslat jednoduše nešel.
Jídlo na 14 dní
Co tedy s tou spoustou nejen doma vyráběného sušeného jídla a ovesných kaší? Většina skončila v mém batohu s tím, že to nějak unesu. Co se nevešlo, odnesl si jeden kluk z místního hostelu. Třeba se to tam někomu bude hodit. Když jsem si to později spočítala, začínala jsem s jídlem přibližně na 14 dní. Rozhodně to považuji za dobrou zkušenost. Díky tomuto incidentu jsem zjistila, na kolik dní jsem schopná si jídlo nést. Byla to výzva a zároveň poučení pro příště.
Abisko Turiststation
Den se pomalu chýlil k večeru a tak bylo třeba vyrazit. V turistické stanici jsem si koupila kartuši a mohla konečně jít. Když už jsem byla na cestě, uvědomila jsem si, že jsem si v Abisko Turiststation zapomněla zvážit batoh. Vracet se mi kvůli tomu nechtělo. Začátek stezky vedl podél řeky Abiskojokk, která tvořila nádherné peřeje. Nacházela jsem se v Národním parku Abisko, ve kterém se oproti zbylé části trailu nesmí volně kempovat. Naštěstí jsou zde vyhrazené dvě místa, kde to povolené je. První z nich bylo u otevřeného přístřešku Nissonjokk (4,2 km → Abisko) a druhé u chaty Abiskojaure Fjällstuga (13,5 km → Abisko), kde se ale musel zaplatit poplatek za stanování (350 SEK). Vzhledem k pozdější hodině, jsem došla jen k Nissonjokk, kde už stálo poměrně dost stanů. Postavila jsem i ten svůj, uvařila si večeři a zmožená po náročném cestování kolem 21 hod ušla.
Denní etapa: 4,2 km
2. den (28.8.)
Národní park Abisko
Ráno jsem se sbalila a bez snídaně vyrazila. Ta bude později. Následující kilometry jsem stále procházela Národním parkem Abisko. Nejprve, stejně jako včera, podél řeky, která následně přešla v jezero Ábeskojávri. Po pravici jsem minula chatu Abiskojaure Fjällstuga, ke které jsem ani nezacházela. Všude kolem rostly zakrslé břízy, které byly již zbarveny do žluta. Stezka začala mírně stoupat a stromy zmizely. Otevřel se výhled daleko do kraje. Následovalo několik jezer přímo na sebe navazujících. Zde jsem se setkala poprvé a naposledy s komáry. Naštěstí jich bylo pouze zanedbatelné množství. V sezóně je s nimi jistě větší potíž.
Alesjaure
U další z chat, Alesjaure, jsem si uvařila večeři a jelikož svítilo slunce a bylo příjemně, pokračovala jsem dál. Naskytl se mi také první výhled na stádo sobů. To jsem ještě netušila, že se s těmito zvířaty budu potkávat skoro každý den. Kolem sedmé večer se začínalo dělat chladno a tak jsem začala pokukovat po nějakém pěkném místě na stan. Jelikož už jsem nebyla v národním parku, mohla jsem stanovat kdekoliv. Jak osvobozující pocit. Místo s výhledem do údolí a v závětří, se jevilo jako ideální. Rychle vše připravit a než jsem stačila prochladnout, už jsem ležela zachumlaná ve spacáku.
Denní etapa: 31,8 km
3. den (29.8.)
Sedlo Tjäktjapasset
Vyrazila jsem již po sedmé. Je skvělé, když člověk může vstávat za světla. Přivítala mě zatažená obloha, která se ale v průběhu dne vyjasnila a dala prostor slunci. Po necelých deseti kilometrech bylo možné se přes řeku dostat k chatě Tjäktja Fjällstuga. Nebyla však přímo u stezky, a tak jsem k ní ani nezacházela. Pozvolným stoupáním jsem se dostala na nejvyšší místo celého Kungsledenu, na sedlo Tjäktjapasset (1 150 m. n.m.). Na vrcholku se nacházela první z mnoha malých chatek, ve kterých se v případě nouze dá i přespat.
Sälka
Stezka dolů byla velice kamenitá, díky čemuž si člověk musel dávat pozor kam šlape, aby to předčasně neskončilo nějakým výronem. Dalším záchytným bodem byla chata Sälka. Využila jsem venkovního posezení v závětří a uvařila si jedno z dehydrovaných jídel po domácku vyrobených. Během jídla jsem měla možnost sledovat přílet helikoptéry, která naložila jednu starší paní s obvázanýma rukama a po chvíli s ní zmizela v dáli. Zvuk helikoptér byl v následujících dnech slyšet víc než často.
Pochybnosti, zda vůbec dojdu Hemavanu
Dnešní večer jsem poprvé a naposledy strávila v nouzové chatce. Společnost mi dělal kluk z Litvy, který šel z opačného směru, tedy z Hemavanu do Abiska. Trochu mě znervóznilo jeho povídání, týkající se mého údajně pozdního startu. Podle jeho slov jsem neměla šanci do Hemavanu dojít, jelikož mě zajisté bude provázet pouze sníh, déšť a zima. No doufala jsem, že se jeho prognóza nesplní. Navíc se zdálo, že si cestou hodně protrpěl, což se později vysvětlilo tím, že začínal s třiceti kily na zádech. Ale dozvěděla jsem se od něj i několik užitečných informací, které nebyly katastrofického ražení.
Denní etapa: 28,9 km
4. den (30.8.)
Singi
Už v 6:15 jsem byla na stezce. Když nemusím balit mokrý stan, hned to ráno rychleji odsýpá. U chaty Singi potkávám nejednu skupinku lidí, která vyráží na nejvyšší horu Švédska, Kebnekaise. Opět je cesta hodně kamenitá, tak se musím víc dívat pod nohy než kolem sebe, abych neletěla obličejem napřed. Tento den je pro změnu zataženo. Březovým lesem se dostávám k další z chat, tentokrát Kaitumjaure. Zde se dozvídám v kolik odjíždí loď, která převáží ty, kteří nechtějí nebo se necítí na veslování na druhou stranu prvního z mnoha jezer, přes které Kungsleden vede. Jelikož přede mnou bylo necelých deset kilometrů a dostatečné množství času, bylo jisté, že motorový člun stihnu.
První převoz lodí
Veslovat sama jsem se neodvážila, přestože to nebyla žádná závratná dálka. Situaci také komplikoval vítr a tak jsem zaplatila 150 SEK a během chvíle se dostala na druhou stranu. Tam má cesta ještě pokračovala. Zpříjemnila jsem si ji sbíráním borůvek, kterých bylo všude kolem plno. Stan jsem postavila u mostu, kde bylo aspoň trochu závětří. Dostala jsem se poměrně vysoko, a tak nebylo úplně jednoduché najít místo, ze kterého bych neuletěla.
Denní etapa: 30,1 km
5. den (31.8.)
Autobus
Vyrazila jsem obzvláště brzy, jelikož tento den mě měl čekat přejezd autobusem. Ten odjížděl v 9:50 a mně zbývalo ještě dost kilometrů. S dostatečným předstihem jsem dorazila do Vakkotavare, kde jsem poprvé, co jsem opustila Abisko, měla na telefonu signál i data. Ujistila jsem všechny své blízké o tom, že stále žiji a s několika dalšími lidmi následně nastoupila do autobusu, který nás popovezl 30 kilometrů do Kebnats. Na autobus hned navazovala další loď přes další jezero.
Saltoluokta
Na druhé straně stála jedna z největších chat, Saltoluokta. Byl zde signál, data, a dalo se zde nabíjet, čehož jsem s radostí využila. Byla zde i možnost se najíst formou bufetu. Venku se hodně rozpršelo, bylo tedy příjemné sedět v teple uvnitř a dívat se na déšť pěkně skrz okno. Když se mi telefon nabil, pokračovala jsem v cestě. Dnešní místo bylo opět na Větrné Hůrce, ale naštěstí stan, přestože se staví pomocí jedné trekové hole, je dostatečně stabilní a nemusím se bát, že mi v noci spadne na hlavu.
Denní etapa: 24,1 km
6. den (1. 9.)
Brzký ranní převoz
Měla jsem informaci, že další loď nedaleko Sitojaure, místo toho aby jela v devět, jako normálně, jezdívá od září už v sedm. Vstávala jsem tedy ve 4 ráno, abych nemusela čekat až na tu odpolední, která jela až v pět. Stávalo se dobře, bylo již světlo a po 8 hodinách spánku to nebyl žádný problém. Na místě jsem si ještě stihla uvařit svoji oblíbenou snídani, ovesnou kaši. Na druhé straně, jak je tomu po přejezdu jezera zvykem, čekalo stoupání březovým lesem. Opět nechybělo také velké množství borůvek.
Aktsestugen
K chatě Aktsestugen jsem dorazila v době oběda. Problém trochu byl, že zde bylo další jezero a loď jela až v pět. Tak jsem čekala a užívala si sluníčka. Kdybych si bývala vzpomněla, mohla jsem tento čas strávit extra výstupem na Skierfe, že kterého je údajně krásný výhled. Ale bohužel jsem celé dopoledne jen tak prolelkovala. Po překonání jezera se stezka stočila do Národního parku Sarek, ve kterém měla nějakou dobu setrvat. Nijak zvlášť jsem to tento den neprodlužovala a po pár kilometrech zakempila.
Denní etapa: 19,8 km
7. den (2.9.)
Celodenní déšt
Ráno mě přivítala zatažená obloha, která během dne přinesla nejen mrholení, ale dokonce i sníh. I tak jsem si ale mohla užít krásné výhledy na jezera. V nouzovém přístřešku po cestě, jsem si naštěstí v suchu a bezvětří mohla uvařit opět ovesnou kaši. Krajina se trochu změnila a les nebyl tvořen pouze břízami, ale přidaly se i úzké vysoké smrky. Vstoupila jsem do severské tajgy.
Pårtestugen
Zmoklá jsem přišla do Pårtestugen, kde jsem zjistila jaká je předpověď počasí a také v kolik jezdívá loď z Kvikkjokku, který už byl poměrně nedaleko. Plán byl tam dojít následující den a chytit loď v 10 hodin dopoledne. Kolem 16 hodiny přestalo pršet a dokonce vylezlo sluníčko. Po celodenní zimě, dešti a sněhu je to obzvlášť příjemné. Díky této změně si v klidu můžu uvařit večeři. No, uvařit je silné slovo. Čeká mě dehydrovaná strava, kterou stačí jen zalít horkou vodou a je hotovo. Po večeři jsem ještě pár kilometrů šla, abych to měla zítra do Kvikkjokku jen kousek.
Denní etapa: 24,6 km
8. den (3.9.)
Kvikkjokk
Do Kvikkjokku jsem dorazila opět s předstihem a tak jsem využila možnost si v místním ubytování dobít telefon. Byl zde jak signál, tak data čehož jsem také s radostí využila. Po přejezdu lodí, mě na druhé straně opět čekaly borůvky a brusinky, kam se jen člověk podíval. A nejen to, křemenáčů zde bylo, že by se daly podtínat kosou. Do toho všeho svítilo slunce, které dalo vyniknout podzimním barvám.
Medvěd
Trochu mě zarazily pravděpodobně medvědí bobky a stopy na stezce. Jedno setkání s medvědem jsem si zažila a nerada bych si ho zde zopakovala. Jakmile jsem se dostala do vyšších poloh, objevily se fotogenické zasněžené vrcholky hor. Tato kombinace s podzimní krajinou je dechberoucí. Před větrem se schovávám do přístřešku, kde si v klidu můžu udělat večeři. Stan rozkládám ještě pár kilometrů za přístřeškem. Opět se můžu těšit na větrnou noc. Ještě, že jsem si ve vesnici Abisko koupila špunty do uší. Poslouchat během spánku mlátící plachtu není nic příjemného.
Denní etapa: 20,6 km
Abisko - Kvikkjokk
Měla jsem za sebou necelých 8 dní chůze a 184 kilometrů v nohách. Úsek mezi Abiskem a Kvikkjokkem je nejnavštěvovanější část celého Kungsledenu a nyní by mě měla čekat pasáž, kde nebudou chaty a lidí bude poskromnu. Nejbližší civilizace je až 92 kilometrů vzdálený Jäkkvik. Vzhůru tedy do skutečné divočiny.
Následující
Kungsleden: Praktické informace
Sledovat mě můžete také na:
Mohlo by se vám také líbit
Kungsleden: Praktické informace
Příprava na Kungsleden
2 komentáře
Denisa U.
Moc Vám fandím a děkuji za inspiraci. Taky ráda sólo, má to obrovské kouzlo. Váš blog/web mám v oblíbených a když mám jemnější chvilku, ráda si ho otevřu a začtu se. Sdílím s Vámi lásku ke vibraci a spojení se zemí a s nebem, a vlastně s celým prostorem, kterou při chození zažívám.
Tereza - admin
Ahoj Deniso,
moc mě těší, že se ti můj blog líbí. Ráda inspiruji ostatní, a vždy ráda slyším, že se tak opravdu děje. Přeji ti mnoho nachozených kilometru a neméně zážitků. Pokud i nadále budeš sledovat mé cesty, budu jedině ráda 🙂