Dálková chůze aneb jak jsem se zamilovala

Dálková chůze? Co na tom je? Kdo ji propadne ví, že není cesty zpět…S krosnou jsem chodila již od mládí. Velmi dobře si pamatuji své první vandry s taťkou a dědou. Mohlo mi být tak 7 let a už jsem si na zádech nesla kromě stanu téměř celou výbavu na spaní venku. Ani v období dospívání mě touha jít s batohem na zádech, ve kterém mám vše, co potřebuji, neopustila. Ze začátku se většinou jednalo o víkendy strávené v Čechách. S přibývajícím věkem a zkušenostmi jsem se přesunula i do zahraničí.

Doma na stěně mi visí dvě poměrně velké mapy přidělané na polystyrenu. Jedná se o mapu České republiky a mapu světa. Vždy když navštívím nějaké místo nebo zemi označím je následně červeným špendlíkem. Jako na dlani mám před sebou všechna místa, kde jsem byla. Ve většině státech Evropy již špendlík mám. Ostatní světadíly si ještě chvilku počkají. Snad ne dlouho. Většinu zemí jsem procestovala právě s batohem na zádech. Slovenské a makedonské hory, norské náhorní plošiny, švédskou tundru, divoké Rumunsko, to vše jsem prošlapala pěkně po svých.

Svatojakubská cesta

Kdy jsem se ale opravdu zamilovala do chůze? Psal se rok 2017 a já se rozhodla uskutečnit svoji dosud nejdelší cestu. Vnitřní pnutí bylo příliš velké, aby se dalo uchlácholit jen nějakou týdenní túrou. V květnu jsem si sbalila batoh a odletěla na hranice Francie a Španělska. Následující den jsem začala legendární Camino de Santiago. Nejprve jsem byla rozhodnutá jít tou nejznámější francouzskou trasou, ale asi týden před odletem jsem dala přednost severní cestě. Slibovala výhledy na moře a mnohem méně lidí. A bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem udělala.

Svatojakubská cesta je kapitola sama o sobě, proto se o něm nebudu moc rozepisovat a nechám to na později. Zmíním však jeho dopad. Díky němu se pro mě stala dálková chůze nejen láskou, ale především drogou.

Před tím, než jsem vyrazila do Santiaga, jsem měla pocit, že splněním tohoto snu budou mé cestovatelské touhy na nějaký čas ukojené, ale opak byl pravdou. Najednou jsem chtěla zažívat těchto bezstarostných dní, strávené pouze chůzí, víc. Stala jsem se vysloveně závislou. Běžná dovolená začala být silně nedostačující. Došla jsem k nevyhnutelnému rozhodnutí. Pokusím se ujít přes 4300 km po Pacifické hřebenovce. Bohužel jak z předchozího článku víte, jsem nikam nevyrazila. Zbyly ve mně pouze abstinenční příznaky.

Víkendové vandry jsou fajn, ale nedá se to srovnávat s více jak měsíční cestou jako je Camino. Nebo dokonce s cestou půlroční. Těchto 36 dní a přes 900 km ve Španělsku změnilo absolutně můj pohled na dálkové trasy. Věřím, že brzy budu moci opět vyrazit na opravdu dlouhý trail.

Budu velice ráda za jakýkoli komentář, ve kterém se s ostatními podělíte o své připomínky, vlastní zkušenosti či rady a tipy. Každý jsme jiný a máme na dané téma svůj názor. Toto je můj, což znamená jeden z mnoha…