Přechod Oravských a Kysuckých Beskyd

Slovensko není jen o Vysokých a Nízkých Tatrách nebo o Velké a Malé Fatře. Může toho nabídnout podstatně více. Slyšeli jste už někdy o Oravských a Kysuckých Beskydech? Je dost pravděpodobné, že ještě ne. A přitom v této chráněné krajině můžete uskutečnit krásný, několikadenní přechod. A davy tam rozhodně nečekejte. Trasa, kterou jsme prošli, měřila 115 kilometrů a vedla bezmála celou dobu podél slovensko – polských hranic. Převýšení činilo 4 500 výškových metrů. Lze ji zvládnou za 5 – 6 dní.

Začátek

Tentokrát jsem nevyrazila sama, ale se svým přítelem. Převážnou část cesty na Slovensko jsme absolvovali autem. To jsme nechali v Krásnu nad Kysucou a popojeli si autobusem do Námestova. Plán byl jasný. Vrátit se pěšky zpět k autu.

Námestovo

Do Námestova jsme dorazili odpoledne, tudíž jsme měli před sebou jen pár hodin chůze. Hned na začátek nás čekal ne zrovna záživný úsek vedoucí po silnici. Potřebovali jsme se dostat k hranicím. Tam jsme z asfaltové silnice přešli na cestu prašnou. Jelikož už se začalo stmívat, na polské straně jsme si našli vhodný plácek na stan. Jelikož na slovenské straně se nachází CHKO, kde se stanovat nesmí, přespávali jsme vždy v Polsku.

CHKO Horní Orava

Většinu dne jsme se drželi přímo na hranicích. Po levé straně se nacházela CHKO Horní Orava. Valná většina naší trasy měla vést právě podél tohoto chráněného území. Zastavili jsme se na malé rozhledně, ze které by při lepší viditelnosti byly vidět i Vysoké Tatry. Nám je ale bohužel zakrýval mrak. Stoupání bylo po většinu dne velmi pozvolné. Krajina byla jen mírně zvlněná. Lesy se střídaly s loukami. Ke konci dne jsme však o prudké stoupání ošizeni nebyli.

Babia hora

V noci neuvěřitelně foukalo. Vítr zmítal plachtou našeho stanu tak, že se nedalo ani pořádně spát. Ani ráno se vítr neutišil. A nás zrovna čekala nejvyšší hora celé této oblasti, Babia hora/Babia Góra (1 722 m. n. m.). Na vrcholu nás to málem doslova sfouklo. Takto silný vítr jsem snad ještě nikdy nezažila. Na žádné vysedávání a kochání to rozhodně nebylo. Kvůli všudypřítomné mlze bylo stejně vidět jen na pár kroků. Rychle jsme zahájili sestup, abychom se co nejrychleji dostali na závětrnou stranu. Po zbytek dne jsme pokračovali pouze lesem.

Plisko

Stejně jako předchozí dny jsme se drželi hranic. Těch pár lidí, které jsme potkávali byli většinou Poláci. Slováky jsme potkávali výjimečně. Vrchol dnešního dne bylo Plisko (1 557 m. n. m.). Stoupání bylo velmi dlouhé a příkré. Oproti místům, které jsme zatím prošli, zde byla koncentrace lidí odlišná. Dalo by se to nazvat i slovem zástupy. Na vrcholu jsem se tedy moc dlouho nezdrželi a vydali jsme se dolů, k nedaleké polské chatě, kde jsme si dopřáli normální jídlo. Vybírat si z jídelního lístku, kde je vše napsáno polsky stojí, za to. Jste vždy překvapení, co vám nakonec přinesou. Stan jsme si postavili o pár kilometrů dál na louce s hezkým výhledem do kraje.

Nemáme vodu

Neodhadli jsme potřebné množství vody a skončili jsem prakticky na suchu. Zachránil nás filtr na vodu, který jsme si prozřetelně vzali s sebou. Díky němu jsme si troufli vzít vodu z trochu hlubší a poměrně čisté louže. Byli jsme vysoko, takže jsme věřili tomu, že nebude znečištěná žádnými chemickými látkami jako jsou hnojiva či oleje. Bohužel jsme problémy s vodou neměly naposledy. Čestnost potoků či studánek byla velmi sporadická. Odpoledne jsme dorazili k polské chatě Krawców-Wierch-Hütte, kde jsme si dali výbornou rajčatovou polévku. Neměli jsme sebou žádné zloté a karty nebrali, ale naštěstí se nám nakonec podařilo zaplatit eurem. Místo na spaní jsem našli až o mnoho kilometrů dál.

Vaříme z vlastních zásob

Až na pár chat a jednoho obchodu s čokoládami a dalšími pochutinami, který se nacházel u silnice, kterou stezka protínala, nebyla během cesty možnost se dozásobit. Jídlo jsme si tedy nesli na všechny dny v batohu. K snídani byla většinou nějaká kaše a k obědu a večeři kuskus nebo domácí dehydrované jídlo. Prokládali jsme to malými svačinami v podobě tyčinek a oříšků. A jinak tomu nebylo ani tento den. Výškový profil dnešní etapy nesliboval nic dobrého. Neustálé stoupání a klesání, které se střídalo jako na horské dráze. Hotové peklo pro kolenáře. Byli jsme rádi, když se nám podařilo najít relativně rovné místo na spaní.

Fotogenická mlha

Nastal poslední den tohoto přechodu. Ráno nás přivítala mlha. Byla velmi tajemná a díky tomu skutečně fotogenická. Takže vznikal jeden snímek za druhým. Podél hranic jsme došli na vrchol Vel’ká Rača (1 236 m. n. m.), kde jsme se v tamní chatě naobědvali. Polsko jsme nechali za zády a stočili se směrem na Krásno nad Kysucou. Před námi byl už jen sestup, který byl táhlý, ale naštěstí nikterak prudký. Slunce, které vyhrálo nad mlhou, nás doprovázelo až k autu.