Šumava: Přechod z Nové Pece do Železné Rudy
K uskutečnění přechodu národního parku Šumava jsem se odhodlávala dlouho, přestože jsem nedaleko strávila podstatnou část svého života. Projít tuto hřebenovku se mi poprvé podařilo až v roce 2019. Tehdy jsme zvolili směr z Železné Rudy do Nové Pece. Tentokrát jsem však vyrazila sama a navíc v opačném směru.
Hřebenovka
Letos jsem si jako výchozí bod vybrala Novou Pec s plánovaným zakončením v Železné Rudě. Celková délka trasy vyšla všeho všudy na 95 kilometrů. Pokud jako já nezvolíte zkratku a poctivě půjdete do Prášil, přehoupnete se přes kilometrů sto. Celým pohořím prochází červená značka, což usnadňuje přechod celé hřebenovky. Jelikož na celou trasu připadá převýšení jen cca 2 250 m, podařilo se mi celou Šumavu projít za 4 dny.
Nouzová nocoviště
Jelikož se jedná o národní park, není možné si postavit stan na jakémkoli vámi zvoleném místě. K tomuto účelu se na této hřebenovce nachází 7 takzvaných nouzových nocovišť, kde lze jednorázově přenocovat. Jsou od sebe vzdálené přibližně 15 kilometrů, což zvládne každý, kdo má aspoň nějaké zkušenosti s chůzí takzvaně na těžko. Pokud se vám to zdá naopak málo, můžete stanovat na každém druhém nocoviště. Pro tuto variantu jsem se rozhodla i já.
1. U buku – pod Plešným jezerem
2. Nové Údolí
3. Strážný
4.Bučina
5. Modrava
6. Poledník
7. Hůrka u Prášil
Jídlo a pití
Jelikož trail prochází minimálně obydlenou krajinou, možností kde se najíst či si jen nakoupit je velmi málo. Pokud navíc jako já zvolíte dobu mimo sezónu, i těch pár občerstvení, co tam jsou, bude zavřeno. Z tohoto důvodu jsem si nesla jídlo na všechny dny na zádech. K snídani byla v plánu ovesná kaše, k obědu něco rychlého a k večeři domácí dehydrovaná strava . Pokud máte filtr, míst, kde si můžete nabrat vodu bylo dost. Avšak bezprostředně u nouzových nocovišť potok, řeka nebo studánka většinou nebyly.
1. den
Vlakem jsem velmi brzy ráno dojela do Nové Pece. Když jsem vycházela, vše bylo ještě schované ve všudypřítomné mlze. Ze začátku jsem šlapala převážně po asfaltu, což mě nijak zvlášť netěšilo. Naštěstí se brzy začalo objevovat slunce, které mi náladu zlepšilo. Minula jsem nouzové nocoviště U buku, které zelo prázdnotou a pokračovala po kamenném moři až k Plešnému jezeru. Díky brzké hodině, zde po davech turistů, které zde nejsou výjimkou, nebylo ani památky. Díky prudkému stoupání na Plechý (1378 m. n. m.), nejvyšší horu Šumavy, jsem se pěkně zahřála. A tam to začalo. Vysloveně davy lidí, především Němců a Rakušáků. Moc jsem to nechápala, byl říjen a ke všemu čtvrtek. Co tady všichni dělají? Tento úsek je samozřejmě velmi lákavý nejen díky výhlednu na všechny tři státy (ČR, Německo, Rakousko). Minula jsem Třístoličník (1333 m. n. m.), začala scházet dolů a najednou na stezce nebyla ani noha. Aniž bych někoho potkala, dorazila jsem na nouzové nocoviště Nové Údolí. Vše nasvědčovalo tomu, že zde budu nocovat jediná. Připravila jsem si k večeři doma vyrobené dehydrované chilli con tofu , postavila jsem si stan a jakmile se začalo šeřit, zalezla jsem si do spacáku.
Noční návštěva
Klidná noc mě však nečekala. Začalo to boucháním dveří pravděpodobně od auta, následovalo blikající světlo čelovky v lese a završila to neznámá neosvětlená postava, která se přišla podívat na nocoviště a po chvilce zmizela pryč. Zvuky připomínající obcházení někoho kolem už mohla být pouze paranoia. Tato kombinace však stačila k tomu abych sbalila vše včetně stanu a vydala se do tmy hledat jiné místo na spaní. Do tmy proto, jelikož se moje čelovka zrovna rozhodla, že se nadobro vybije. Začátečnická chyba. Skryté místo jsem si našla pár stovek metrů za Novým Údolím v lese, kde jsem si rozložila tyvek (plachta, používaná ve stavebnictví) a přečkala zbytek noci pod širákem. Uprostřed mlází jsem se cítila paradoxně bezpečněji.
2. den
Po zbytek noci se už žádné podivné věci neděli, díky čemuž jsem nakonec spala celkem klidně. Ráno jsem se svému nočnímu úprku zasmála. Tma a strach hold dělá své. Příště na otázku, zda se takhle sama nebojím, odpovím po pravdě, že vlastně někdy trochu jo. Ale stejně mě to neodradí znovu někam sólo vyrazit. Jelikož se poměrně zajímám o poválečnou historii tohoto příhraničního území, čekala mě tento den zajímavá oblast plná zaniklých obcí a dalších míst spojených z touto velice pohnutou dobou.
Rozpadlé zídky, zbytky zbouraných domů a napodobeniny knih popisující život v těchto šumavských končinách. To vše připomínalo události po únoru roku 1948. Cesta vedla přes louky a pastviny, které zpestřoval všudypřítomný jeřáb obsypaný červenými plody. K večeru jsem došla až do Bučiny, kde bylo další nouzové nocoviště. Opět tam nebyla ani noha. Asi bych dala přednost, kdyby tam nějaké stany stály. Postavila jsem si tedy svůj přístřešek, uvařila večeři a zalezla jsem, ještě než se setmělo. V noci mě vzbudily hlasy, které naštěstí patřili pouze trojici kluků, kteří se také rozhodli na nocovišti přespat.
3. den
Tentokrát mě čekaly převážně asfaltové cesty. Dostala jsem se do turisticky velice oblíbené části Šumavy. Podle mého názoru až přespříliš. Pramen Vltavy, kde se válel jeden odpadek vedle druhého, Modrava s obrovskými, zcela zaplněnými parkovišti, cesta podél Roklanského potoka, kde projížděl jeden cyklista na elektrokole za druhým. Jak kontrastní po včerejší zcela opuštěné krajině, která měla také tolik co nabídnout. Hlavně klid a ticho. Člověk se nemusel stále bát zda se někomu nepřiplete pod kola. Nouzové nocoviště na Poledníku tentokrát nezelo prázdnotou. Ba naopak. Než se setmělo byl na poměrně malém prostranství jeden stan vedle druhého. Že by proto, že je sobota? Foukal vítr a přihnala se mlha. Na dlouhé posedávání venku to nebylo. Uvařit si a rychle zalézt do tepla péřáku.
4. den
Jelikož jsem nechtěla zacházet do Prášil, vzala jsem to zkratkou po zelené značce. Minula jsem jezero Laka a poměrně brzy jsem dorazila do Železné Rudy. Dobu, než mi měl jet nějaký spoj, jsem strávila ve vyhlášené kavárně Charlotte. Musím říct, že zákusky zde mají opravdu luxusní. Dopravní spojení je odtud katastrofální. Pokud žijete jinde než v Plzni či v blízkém okolí, strávíte mnoho hodin kodrcáním se ve vlaku či autobuse. Ale i tak to za to rozhodně stojí.
Absolvovali jste někdy tento přechod celého Národního parku Šumava? Spali jste již na nějakém z nouzových nocovišť? Pokud ne, zaujala vás tato hřebenovka? Napište mi do komentářů…
Předchozí
Orlické hory: Podzimní přechod
Následující
Dehydrovaná strava: Jak si ji vyrobit doma
Sledovat mě můžete také na:
10 komentáře
Noční útěk? :)
Terko, musím se smát přip představě, že v noci utíkáš z nouzáku do přírody, ale naprosto souhlasím. Taky bych se asi zdekovala. Přeci jen od veverek ti nic nehrozí, ale od šíleného chlapíka, co tam jede v autě jo 😀 😀 Jinak díky za článek, protože teď přemýšlím, kdy nahodím krosnu a projdu si to taky.
Martin
Ahoj, co to máš za stan? Diky
Tereza - admin
Ahoj Martine, je to LanShan 1 z AliExpressu
karel
zdravim…lepsi nez tahle hrebenovka po cervene je zkusit po hranici po kulech celou dobu potkae sice par nemcu ale v pohode a spoje ze zelezne rudy?no jasne tam akorat do klatov ale pak uz kamkoli…
Tereza - admin
Ahoj Karle,
děkuji za tip 😉 Rozhodně zajímavá inspirace 🙂 Jen je třeba vyhnout se 1. zónám národního parku…
Jirka81
Ahoj, krásné čtení a vzpomínky. Šel jsem předloni jen obráceně. První noc byla v Prášilech, pak Modrava, Strážný, Nové Údolí. Šel jsem to v červnu, takže jsem si dal cca 120 km. Každý den možnost občerstvení (většinou restaurace).
Tereza - admin
Ahoj, to jsem ráda. Samozřejmě v sezóně je to s možnostmi, kde se najíst lepší. Já ale většinou volím jaro a podzim a to je na mnoha místech zavřeno a tak není radno se na to spoléhat…A má to samozřejmě něco do sebe si sám na takovémto přechodu vařit 🙂 Ale jak se říká ,,Hike your own hike”
Natalie
Ahoj 🙂 přesně stejnou trasu mám v plánu za dva týdny, je mi jasné, že bude všude hodně lidí, ale plánuju spát na divoko, takže se nemusím honit, abych si zabrala místo na NN. Pořád ale ještě zvažuji obuv. Jsem zvyklá chodit po Beskydech a Jeseníkách ve vysokých pohorkách, ale dost mě odrazuje ten asfalt. Jaká část té trasy je opravdu po asfaltce? Děkuji 🙂
Tereza - admin
Ahoj Natalie,
já osobně jsem šla v nízkých botech na běhání a byla jsem za ně neskutečně ráda, zejména kvůli tem asfaltovým úsekům. Ty si nejvíc ,,užiješ” za Modravou a kolem Poledníka. Já bych pohorky nechala doma, terén není tak náročný, aby bylo potřeba s sebou tahat těžké boty. Užij si to a pak dej třeba vědět jak se ti to líbilo.
S
Díky za inspiraci”